Dhamma Centrum

BODHIPALA

 

 

 

 

 

okružník

jaro 2001

Anagarika Filip na staré Bodhipále

 

 

 

 

Rozjímání na prahu nového Millenia

 

 

 

Vstup do nového – ale kdepak nového – pouze dalšího tisíciletí mne zanechává docela poklidným. Letopočty sem, letopočty tam. Kdybychom například náš letopočet začali počítat od vyklíčení smrkového semínka tady před mým oknem, tak bychom teď psali rok 18 a počítače celého světa by neměly problém s Y2k. Ale ani od samotného astrologického posuvu pozemského časoprostoru do vlivu kvalit Aquaria-Vodnáře si zase tak mnoho neslibuji. Přepadávat se dá totiž na kteroukoliv stranu: jak do přízemnosti tak i do duchovnosti, jak do ustrašeného houfování, tak i do naduté individuace – být vykloněn na tu stranu nebo zase na onu – v tom samotném nevidím žádný skutečný pokrok. Popřát někomu k svátku o měsíc dřív nebo o měsíc později už není zas takový rozdíl. A hasit požár tři dny před tím, než nastane, anebo tři dny po tom, co nastal, je v principu stejné nestíhání podstatného. Víry a rotace kolem středu mají nevyčerpatelný počet mněňavých kudrlinek – mě jde o střed! Madždžhima-patipadá – „Střední cesta“ – cesta do středu – a tudy se vynořit z propadnutí - úhrnné zahojení.

 

Meditace je meditace, rozjímání je rozjímání – význam těchto slov ale nebývá jasně vymezen – ani moderní slovníky většinou nerozlišují tyto pojmy zřetelně. Mají k tomu svůj dobrý důvod: různé duchovní směry používají tyto výrazy odlišně. Někdy mám dojem, že bychom pro naši meditaci měli najít nové slovo. Než se ale nějaký vhodný výraz ustálí a vžije, zůstaňme klidně ještě nějaký čas u zaběhaných pojmů. Jistě ale bude prospěšné si v této oblasti udělat jasno.

Pro mne meditace ve většině případů směřuje přímo do prožívání nadpojmové, nadmyšlenkové skutečnosti. Meditace vhledu vipassaná tam směřuje zcela přímočaře – asi že nejpřímočařeji ze všech meditací. Vhled a poznání vyšší skutečnosti nemá s myšlenkami v první instanci nic společného – je jich pravým opakem. Meditace ztišení samatha ve své podstatě sice vychází z jisté, velmi subtilní úrovně pojmu (= interpretované skutečnosti), slovně formulované myšlení je ale i tam odloženo - ne-li již před vstupem - tedy nejpozději na úrovni druhé džhány (= druhého vnoru).

Ve správné, prohloubené meditaci se ponětí „já“ téměř nevynořuje; oproti tomu při rozjímání pocit sebe sama většinou zůstává. Rozjímání je jiná vnitřní poloha. Je to jisté základní pozastavení, druh zvnitřnění a obrácení se k sobě, ke svým kořenům, ke svému zázemí, při kterém ale schopnost jemných myšlenek a zvažování zůstane funkční. Odtud pak je dobře možné rozvinout systematickou kontemplaci, která je řízena a vedena ke zvolenému objektu nebo pojmové oblasti. (Další ujasnění: kontemplace je tedy pro mne rozjímání na jedno zvolené téma.)

Samozřejmě i rozjímání, jak ho někdy necháme proudit, často pronikne i do nadpojmové oblasti – odkud jinud by mohlo čerpat svoji vnitřní zář a krásu – ale ve svém typickém, jemně tvůrčím průběhu vychází hlavně z pojmů-slov a pocitů.

 

 

Pokud se nám do toho nepřiplete laciné snění, rozjímání vedené do hloubky, čistoty, upřímnosti a otevřenosti může prozářit naší obvyklou světskou úroveň života doteky s vyšší nebo dokonce velmi vysokou úrovní pravdy-skutečnosti. Taková vnitřní poloha vloží oddělené do širšího kontextu, propojí odštěpené a šámající s celkem... Dobře vedená slova mají velkou moc. Dokáží mysl nejen nasměrovat, ale pak ji i vyslat daným směrem.

 

V našem kulturním kontextu pojem „rozjímání-kontemplace“ může snadno dostat křesťanský přídech – tak to ale není myšleno. Na druhé straně vás možná trochu překvapí, že rozjímání o božských bytostech a jejich kvalitách se vyskytuje i v původním buddhismu (devatánussati). V Buddhově nauce ale tato instrukce nemá centrální pozici, jak by tomu jistě bylo, řekněme, v křesťanství. Původní texty pálijského kánonu často zmiňují šest oblastí anussati (= rozjímání-reflektování-kontemplace): 1) rozjímání o Buddhovi, 2) rozjímání o Dhammě, 3) rozjímání o Sanze, 4) rozjímání o moralitě a etice, 5) rozjímání o štědrosti a velkorysosti, 6) rozjímání o nebeských bytostech a jejich kvalitách. Komentáře doporučují tyto anussati hlavně těm, kteří v sobě mají přirozenou schopnost hluboké víry a důvěry. V naší západní kultuře mám tendenci je doporučit všem.

 

 

I když samo soustředění během těchto reflexí nebývá zrovna „jednobodové“ (podle komentářů soustředění v průběhu zmíněných šesti anussati může dosáhnout maximálně hloubku upačára samádhi (přístupového soustředění)), kanonické texty jako např. Anguttara VI, 10 ukazují, že kterákoliv z těchto šesti kontemplací - pokud je vedena správným způsobem a orientována na správný cíl – vytváří v mysli krásnou čistou mentální polohu, která pak může být velmi nápomocná pro realizaci základního stupně osvícení sotápanna – „ten, který vstoupil do proudu Dhammy“.

(Pro úplnost bych zde rád ještě dodal, že v Buddhově nauce se kromě zmíněných šesti oblastí kontemplace vyskytují i další, ze kterých bývá nejvíc doporučováno rozjímání na téma (vlastní) smrti.)

 

 

 

 

 

V asijských buddhistických zemích označení „meditace“ nebývá zrovna obvyklý výraz. Když se turisté chtěli doptat na cestu do meditačního-Meditačního-MEDITAČNÍHO centra, venkovští lidé na ně nechápavě zírali. Až když si jeden z turistů v zoufalosti sednul se zkříženýma nohama, vzpřímeným tělem a zavřenýma očima na zem, ťuknul se jeden z místních do čela: Ááá – bhávaná!! – a s jistým respektem a uznalostí místní lidé poslali turisty správným směrem. (Jestli Západní cestující ale opravdu šli správným směrem příběh dále neříká. V praxi Dhammy západní lidé právě dost často zůstávají viset na „meditaci“ a pozapomínají, že celkovému charakteru Buddhovy nauky je mnohem bližší výraz bhávaná – kultivace a rozvoj celé mysli.)

 

 

Proč to tady všechno píši? To bude zřetelné z následujícího:

Lidé si většinou myslí, že Buddha učil meditaci. V tom je určitě mnoho pravdy – zvláště pokud pod „meditací“ rozumíme proud přirozené zpřítomnělosti, nezabředlosti (= přehledu- nadhledu-vhledu), jasného a čistého uvědomování skutečnosti tak jak je; pokud pod „meditací“ rozumíme otevřené uvědomování, které není zatížené neustálým přivlastňováním si prožívaného, které není znásilněné egocentricitou a sebeposedlostí, ani není zúžené projekcemi vlastních mentálních deformací do svého okolí – takovou „meditaci“ Buddha rozhodně učil.

Ale jestli někdo myslí, že Buddha hlavně učil meditaci - a má při tom na mysli intensivní praxi, jak ji kupříkladu praktikujeme na kursech vipassaná – takové pojetí nepostihuje celou pravdu. Neúplné pravdy mohou mít svým dopadem matoucí účinek. Ano, Buddha učil meditaci samatha (ztišení, soustředění), učil mentální kultivaci satipatthána-bhávaná (všímající uvědomování, poznávání). Satipatthána sutta mluví dokonce o sati-sampadžaňňa (jasném uvědomování) jako o ekájáno maggo – jako o „jediné cestě“ – a to je velmi silné prohlášení. V kontextu nauky ale jasné uvědomování zřetelně není rozuměno jako „celá“ cesta. Shrnul bych asi následovně: je důležité nezapomenout, že za účelem skutečného osvobození, paralelně s cvičením formální meditace Buddha učil i mnoho dalších důležitých úrovní praxe.

Můžeme si to trochu rozebrat. (Pozor, teď to bude trochu husté. Malá příprava: celá tato stať je zaměřena na to si ujasnit, jaký důraz ve svém učení Buddha kladl na kultivaci ve slovní-pojmové oblasti a jakou důležitost kladl na kultivaci mimoslovní-nadpojmové oblasti. )

Kvalitní, disciplinovaný životní styl a kultivace myšlenek čistí hlavně pojmovou-myšlenkovou úroveň našeho života. Správně vedená meditace klidu a soustředění samatha kultivuje a čistí mysl především v nadmyšlenkové oblasti. Jeden zvolený objekt soustředění, nehybná sedící pozice nebo silně zpomalená chůze sem a tam – to vše posiluje především nadmyšlenkovou úroveň našeho soustředění – ať si to uvědomujeme nebo ne. (Někdy je meditací samatha pozitivně ovlivněna i pojmová úroveň naší mysli, takže se pak můžeme lépe soustředit na nějakou činnost, studium a tak – to ale není žádné pravidlo a nemusí tomu tak být vždycky.)

A teď jak je tomu s „meditací“ vhledu – ať už jí nazýváme satipatthána nebo vipassaná - nebo obojí. V jednom z nejdůležitějších Buddhových proslovů, satipatthána-sutta, Buddha dává poučení, jak a při čem rozvíjet sati-sampadžáňňa – jasné, zvídavé, všímavé a především „nezabředávající“ uvědomování si toho, co se děje. Instrukce začíná jasným uvědomováním si nádechu a výdechu v sedící meditační pozici. Z dlouhého textu sutty, který tomu následuje, ale žádná hlubší vázanost instrukce jasného uvědomování na statickou meditační pozici těla a mysli nevyplívá. Že osvícení (prohlédnutí, „probuzení“) může nastat i v dynamických situacích, texty, tradice i praxe dokazují víc než zřetelně. Anagarika Munindra dokonce zmiňoval, že osvícení může nastat i v polovině myšlenky! (Konec husté pasáže.)

 

 

Čínský BuddhaAnguttara Nikája V,26 popisuje pět typických okolností, při kterých správně usilující člověk, správně inspirovaný a odhodlaný dojde osvobození, dojde stavu kdy spoutanost, žádostivost a ostatní nežádoucí faktory, které ještě nebyly zcela zvládnuty, dojdou uklidnění a dostaví se dosud nepoznaná úroveň harmonie a míru.

Jako první je v suttě zmíněno naslouchání mistrovskému přednesu Dhammy otevřeným srdcem žáka – to když slova dopadnou na velmi úrodnou půdu. Toto byla v Buddhově době asi ta nejčastější okolnost, jak lidé docházeli osvícení. Mistr učí, žák dobře rozumí významu a rozsahu Dhammy. V praxi takový žák nejen že pozorně poslouchá a chápe řečené. On ve své mysli zároveň také uskutečňuje kvalitu a polohu mysli, která je pro různé úrovně Dhammy příslušná. Tento druh naslouchání je velmi kreativní očistný proces! Text dále říká: žák dobře chápe smysl a tak se v něm probudí radost. Radost podpoří nadšení, nadšení vyvolá velké vnitřní zklidnění, to vede k tomu, že se rozhostí hluboký pocit štěstí. Na základě toho se prohloubí i pravé soustředění, které vede k osvobození.

 

Jako druhá dobrá okolnost a příležitost k osvícení je jmenováno přednášení a předávání Dhammy ostatním. V tomto případě sám přednášející při výkladu začne čerstvým způsobem hluboce chápat význam a smysl učení. Začne v něm stoupat radost, radost podpoří nadšení – a následuje stejný výčet odvíjení mentálních poloh kulminujících osvícením. To je také důvod proč občas postrkávám meditující, aby si sami připravili referát Dhammy a ve skupině nebo na kursu meditace ho pak – pokud možno v přítomnosti korigujícího učitele - přednesli.

Na třetím místě je zmíněno opakované odříkávání a recitace pasáží Dhammy. A opět je tu dobrá možnost, že dojde k hlubšímu, panoramatickému pochopení Dhammy, takže začne stoupat radost.... a dojde k prozření. Čtvrté místo pak zaujímá vlastní reflexe o smyslu, významu a rozsahu Buddhova učení, které se dotyčný ale předem dobře naučil a které dobře pochopil. Dnešní čtení knih by mohlo zahrnovat bod 3 a 4.

Zajímavé, že teprve na posledním pátém místě je zmíněna meditace, která má kombinovat prvky silného soustředění i uvědomování-poznávání. I tady je pak zmíněno probuzení radosti, nadšení, zklidnění, štěstí, pravého soustředění, které pak vede k osvícení.

Z toho celého se samozřejmě nedá usoudit, že by páté místo zde jednoznačně bylo bráno jako nejposlednější. Přesto se zdá, že v Buddhově době většina osvícených ke svému osvobození přišla jinak, než dlouhodobou intenzivní formální meditací.

Ale to byla Buddhova doba. Lidé se nerodí náhodně tam, kde se rodí a kdy se rodí. S Buddhou směřoval do pozemského zrození i velký počet bytostí, které byly karmicky zralé a naladěny na Buddhovu frekvenci, takže stačilo jen málo k jejich otevření. Dnes je jiná doba. Dnes už ani velmi dobře „usazené“ slovo k realizaci většinou nestačí a lidé k pročištění a osvobození potřebují použít výraznější a pádnější prostředky. Systematická až „zátahová“ praxe meditace získává důležité místo. Intenzivní meditace vhledu je vlastně globální zátah na sebe samého, paralelní zátah na všechny únikové cesty ega a ostatních mentálních znečištění a deformací, úhrnně označovaných pálijským výrazem kilesa. Ale jakkoliv důležité místo bude intenzivní meditace v různých periodách našeho vývoje zaujímat, nikdy bychom neměli ztratit z dohledu větší perspektivu „celé“ Osmidílné cesty.

Kam tímto vším vlastně směřuji:

Skutečný pokrok v Dhammě se projevuje tím, že člověk je čím dál víc zakotven v nadpojmové skutečnosti. To je jasné, na tom není co měnit. Cesta k takové realizaci ale zahrnuje mnohé oblasti. Bude prospěšné si uvědomit následující:

Pravému pojmovému-myšlenkovému pochopení nauky, jejímu přijetí, tomu odpovídajícímu nasměrování mysli a posléze také „dosednutí“ celého jejího významu do všech oblastí jedincova života byla v Buddhově době vyhrazena přinejmenším stejná důležitost, jako systematickému cvičení nadpojmové meditace.

Dnes máme k dispozici velmi účinné meditační techniky, přesto, skutečně jasné a trvalé „osvícení“ je velmi řídké. Hlavně jasnost a síla dnešních „prozření“ nemívá potřebnou stoprocentní intenzitu. Z toho vyplývá zcela evidentně, že se potřebujeme dostat nejen k originální intenzitě, ale i k původní vyváženosti celého učení.

Někteří lidé dělají dobrý pokrok především pomocí té „nadpojmové“ cesty, tzn. intenzívní meditací, jiným zase k prozření napomáhá právě ta pojmová úroveň: dobré slovo, dobrá myšlenka, nebývale jasné pochopení některých bodů nauky a tak. Nikde nestojí, že to tak zůstane celý život. Je pravděpodobné, že dřív nebo později každý z nás doplní svoji cestu i z druhé strany.

Mluvili jsme tady široce o vyvážení pojmové a nadpojmové úrovně cesty, bude prospěšné se také podívat na její intenzitu. To je ale kapitola sama pro sebe.

 

 

 

Intenzity Dhammy

 

 

 

Nejvíc lidí na kursech meditace je těch, kteří to s Dhammou myslí zcela vážně – ale nic víc. Meditační kursy jsou tudíž povětšinou laděny na tomu odpovídající intenzitu učení: velmi silná a velmi opravdová intenzita – no ale v principu také nic víc. Instrukce sice sahají až do doby po kursu, ale s nimi si každý může naložit, jak sám uzná za vhodné. Nevyplívají žádné další povinnosti, žádné zákazy, žádné závazky,... Příteli, patříš také do této skupiny?

Ta zvláštní věc, když otevřeme původní originální duchovní texty (a nezáleží tolik na tom, z kterého duchovního směru) – ta zvláštní věc je ta, že již po několika řádcích či odstavcích na nás dýchne ta plná intenzita té které nauky a člověk se najednou cítí se všemi svými pojetími, názory, nápady, realizacemi a zásluhami velmi malý.

Intenzita Dhammy – to není ani tak otázka klanění se Buddhovi a recitování posvátných textů, ani to není nutně otázka speciálních zasvěcení, ordinací a spirituálních jmen..., jako spíš otázka, jak hluboko semínko Dhammy zapadlo do našeho srdce, jaký formát tam zaujalo, na jak připravenou půdu tam dopadlo, jestli tam vzklíčilo a jestli dál roste.

Každá z hlubokých duchovních nauk bude mluvit o totálním angažmá, o plné oddanosti duchovní cestě. To nesouvisí nutně s rozhodnutím odejít do nějakého kláštera nebo centra, ale souvisí to s radikálním přesunutím hodnot, přesunem z povrchu k intuitivně zahlédnutým podstatnějším vrstvám existence, souvisí to se zcela novou orientací vlastního života. To, o co zde duchovní směry usilují bychom si mohli označit jako otevření spirituální dimenze mysli a srdce.

Na dotyčném člověku je to pak vidět – chová se sice zcela normálně, žije normálně, ale v jeho očích je cítit něco jiného než předtím. Je tam zvláštní klid jistého přehledu a odulpění, je tam ale cítit i síla nové inspirace. Zájem zřetelně patří jiným oblastem. Většinou to bývá provázeno výměnou kruhu přátel. V první fázi této nové životní orientace bývají obvyklé výkyvy dopředu a zase zpátky – jen aby si dotyčný pokaždé uvědomil, že do toho, co žil předtím, už prostě nejen že nechce, nýbrž že už ani nemůže zpět!

Vnější forma dalšího života toho člověka přestává být podstatná. V Buddhově době byl obvyklý odchod do bezdomoví. Vnitřní rozhodnutí bylo posíleno zřetelným odložením dřívějších vazeb a zájmů aktem ordinace: nové vzezření, nové jméno, jiný druh života. V dnešní době tito lidé často zůstávají na nějakém méně důležitém místě ve společnosti. Podstatné je, co se v takovém člověku odehrává uvnitř: téměř neustále probíhá vnitřní „rozhovor“ se svou vlastní myslí, se svým vlastním „srdcem“, se svým ‚vnitřním učitelem‘ co prospívá rozvoji Dhammy a co ne. Téměř neustále probíhá „dolaďování“ nitra na vysokou a náročnou úroveň duchovní nauky.

Toto důrazné vykročení na duchovní cestě je většinou velmi ryzí a upřímné období života. Probíhají velké vnitřní přesuny. Je to doba, kdy člověk se čistí od hrubých nánosů ega a „já“-vůle. Pokora je velmi důležitým prvkem tohoto procesu. Cíl je jasný: oslabit vysoce omezující a slepou ego-vůli, která pramení z „já“, aby mohlo dojít k většímu otevření a zharmonizování s podstatnějšími rovinami vlastní bytosti i Veškerenstva.

V pokročilejším stádiu této cesty je charakteristické postupné vynořování z hrubých duálních rozštěpeností. To platí i u duchovních cest, které o dualitě-nedualitě skoro vůbec nemluví. Adept opustil vyloženě světsky nasměrovaný druh života již hned na začátku. V této fázi ale opouští i některé jednostranně pojaté aspekty duchovní cesty. Jeho životní postoj nalézá novou pozici, která bez konfliktu pojímá obojí. Charakteristické je stále přesnější objevování „střední cesty“. Začíná se vyrovnávat rozdíl mezi „světským“ a „duchovním“, mezi „vnitřním“ a „vnějším“ a možná i mezi „privátním“ a „veřejným“ apod.

 

První dočasná ordinace Ashina Ottamy v AmericeDuchovní cesta pak jde dál. Teprve v této fázi proces čistění ego-deformací může nabrat plnou intenzitu. Hlavní obtížné pasáže cesty (teď již nikoliv „duchovní“ nýbrž bytostné) přijdou spíše až nyní. Koberec jistot pod nohama se rozpustí, mnohdy se rozejdou i tolik ceněné duchovní hodnoty. Původní inspirace, která jako živná míza pomáhala překonávat těžkosti, začne připomínat vyschlou studnu – a vlastní srdce jako by se změnilo v kamenitou poušť... Proč? Duchovní cesta musí vyčistit žumpu ega. Rozmetání sebenamyšlenosti je nutné. A zde cesta zabírá skutečně „do živého“ - hra na pana nebo paní „spirituální“ tady končí. Mnohé „umře“, člověk ale přežije a jednoho dne znovu vyjde velké slunce nad rozlehlým horizontem nového vyrovnaného bytí.

 

Je-li dostatek podpůrné a příznivé karmy, spirituální cesta může vyústit do skutečně krásných oblastí bytostné zralosti. Očistný proces může proběhnout rychle, jsou-li tu ale závažnější uzliny, proces může také probíhat déle než jeden život – to jsou ta rizika cesty. Ten, kdo je skutečně zralý, ale přijme i tuto skutečnost. V praxi mnohdy ani není jiná volba.

Toto jsou grády té plné klasické duchovní cesty. Držel jsem se zde ponejvíce obecných charakteristik, které jsou společné prakticky všem duchovním směrům. (Kdybychom se dívali detailněji, začali bychom vidět i rozdílností mezi jednotlivými duchovními cestami, ale o to nám zde nyní nejde.)

 

 

Pro současnou dobu je charakteristické trochu odlišné scenário duchovní cesty. Lidé se druží k duchovním systémům právě již s jistým povědomím, že kvalitní světská a kvalitní duchovní cesta sleduje v principu velmi obdobnou kultivaci bytosti. Tato střední, mnohem přístupnější forma a intenzita Dhammy je také ta, která je dnes na Západě nejvíc rozšířena. Je to cesta, která dává vývoj Dhammy a celkový vývoj bytosti do zákrytu. Tento druh duchovní cesty je vhodný pro širší oblast lidí. Z těchto lidí se také povětšině skládá osazenstvo našich meditačních kursů. Jsou to lidé aktivního života, kteří se většinou ani nechtějí jednoznačně věnovat duchovní orientaci a praxí Dhammy vyvažují hrozící povrchnost a jednostrannost vlastního života. Vysloveným anebo nevysloveným cílem bývá „Nirvána všedního dne“. Pokrok a realizace na této cestě nemění ani tak životní materiál, jako spíš koriguje postoj k tomuto materiálu. Diskutabilní, ale v jistém smyslu i sympatické na této cestě je, že její začátek není charakterizován jasnou spirituální konverzí = odvrácením od světského. Tato cesta neodvrhuje předešlé nýbrž předchozí pojímá, zahrnuje a rozšiřuje. Ta rubová stránka tohoto rozvoje je v tom, že tato cesta často zůstane nejednoznačná, že nikdy nebude od podlahy čistě vymetena a dlouhodobě zůstane zapletená do světských nepodstatných „důležitostí“.

Formou sice zcela odlišný, intenzitou ale obdobný je religiózně-devocionální typ duchovní cesty. Tato cesta neklade velký důraz na praxi mimopojmové meditace zato na uchvacující hloubku citu. Podobně jako cesta Západní meditace, i cesta devocionality může být dost povrchní, může ale také dosáhnout velké intenzity. V rámci Buddhismu se setkáme s touto formou spíš jen v Asii, Evropa má podobnou cestu v Křesťanství.

 

Ta třetí intenzita Dhammy – řekli bychom ta nejobecnější – není nikterak nedůležitá. Je to životní postoj, ve kterém sice nejpodstatnější rozměr nezaujímá Dhamma nýbrž lidský svět a vlastní život v něm; nicméně je to životní postoj, který využívá darů Dhammy k harmonizování, prohlubování, k radosti a spokojenosti sebe i ostatních. Dhamma této úrovně se nesnaží odkrývat vnitřní nepořádek a nesnaží se překlopit kulisy ega, nesnaží se svět vidět jako ‚výfuk pěny‘ (= to jsou Buddhova slova!). Je to Dhamma, která jde téměř výlučně „po proudu“: když nechceš, tak nemusíš...

 

 

Dá se říct, že tato úroveň Dhammy je nejrozšířenější - jak v Asii tak i v Západním světě. V Asii se tento druh buddhismu většinou soustředí na vytváření dobré karmy, tak aby život byl hezký a radostný – o duchovno při tom jde jen okrajově. Sama národní tradice a kultura asijských buddhistických zemí je základním nositelem této úrovně Dhammy.

Na Západě se tento typ Dhammy teprve vytváří – ponejvíce v Americe, kde buddhismus a jistá obecná znalost principů ‚Dharmy‘nabírá dost rozsáhlý formát. Na této úrovni Dhamma dobře koexistuje jak s otevřeným křesťanstvím, tak i židovstvím. Západní Dharma této intenzity má buď sociální nebo psychologickou orientaci – politickou jen výjimečně. I zde je myslím oprávněné mluvit o duchovní cestě, protože je tu jasná snaha vnášet principy Dhammy do vlastního i mezilidského života. Velkým učitelem „angažovaného Buddhismu“ je kupř. Thich Nhat Hanh (on ale učí i ostatní typy Dhammy).

Bude důležité si uvědomit, že v tomto schematickém odstupňování tří forem duchovní cesty nemluvím nutně o třech rozdílných intenzitách Dhammy jako spíš o třech jejích formách, se kterými se možná v různém pořadí setkáme v průběhu našeho vlastního života. To, co mi dává jisté malé opodstatnění uvažovat zde o třech různých intenzitách duchovní cesty je rozdílná hloubka očistného procesu. Tyto tři formy Dhammy rozpouští přelud, zdání, nečistoty, deformace a iluzi „jáství“ nestejným způsobem – ale i to je vysoce relativní.

 

I můj osobní příběh se dá se ve výše popsaném částečně identifikovat. Prvních 10 let - to byla typická duchovní konverze, náhlý a abruptní přesun hodnot a životní orientace: za Dhammu by člověk dal vlastní život, kdyby to mělo smysl. Z dnešního pohledu vývoj v tomto období byl velmi dramatický s přídechem velké odhodlanosti i jistého heroismu. Byla to jedna lekce pokory za druhou. Těch dalších 10 let již bylo vyrovnanějších, zrání, prohlubování, ale i světské angažovanosti. Třetích deset let je vybarveno mnišskou robou – nová úroveň Dhammy, opět se člověk učí dál. Posledních 5 let i předávání Dhammy – zase jiná úroveň, která je víc orientována navenek. Já jsem si to takto nevybral – jen jsem se nebránil tomu, co na mě přišlo. Buďte si jisti tím, že jsem toho o některých pasážích svého života mnoho neřekl, někdy to bylo hodně pohnuté nebo těžké... Uvidíme, co bude dál. Sám vím, že stojím na počátku cesty.

 

 

 

 

 

 

„Dřevěnka“

 

 

 

Tak se zde v kraji říká (s přídechem jistého pocitu něhy a zalíbení) starým, originálním, roubeným stavením, roztroušeným po kopcích Českého Ráje. Naše Dřevěnka ale prošla i několikerými fázemi vnitřních přestaveb a renovací, takže kromě svébytné romantiky skýtá i docela pohodlné přebývání s vybavenou kuchyní, tekoucí teplou vodou, vydlaždičkovanou koupelnou a splachovacím tentononc. Z těch „městských“ dlaždiček a koberců je to ale jenom pár kroků do toho pravého koberce hebké trávy zdejší nefalšované přírody, plné temně zelených, klidných, letitých stromů. I malinká ranní procházka v takovém prostředí má harmonizující, očistný účinek, odpadne zátěž mentálních obsahů a mysl se napojí na svou přirozenou a krásnou jednoduchost.

 

Pravděpodobně mnozí z nás čas od času rozjímají o té podivné, původní dimenzi Buddhova učení: utišit a zahojit zrozování a umírání. Tento cíl u mnohých z nás nestojí v popředí duchovní motivace. V době žalu, bezvýchodnosti a utrpení se u člověka možná objeví temná tendence zatratit hodinu svého zrození, v době deprese se může objevit přání „nebýt“- takový postoj je ale pouhým výrazem negativního lpění na životě a je tudíž opakem toho, co Buddha skutečně učil.

Když se nám vede jaksi normálně a „vcelku přijatelně“, představa ukončení zrozování a umírání nám bude možná připadat nějak cizí a vzdálená - snad i povážlivá, víc odtažitá než inspirující. Pravděpodobně se přikloníme k některým více „praktickým“ aspektům Dhammy. Je tu přece tolik jiných, vysoce evidentních a zřetelných důvodů k tomu, abychom vnášeli principy Buddhovi nauky do našich životů: opakovaně pracovat na osobní etické integritě, pročišťovat mysl od neprospěšných obsahů, zbarvení a tendencí, prohlubovat harmonii, vhled a chápání sebe i světa (síla, samádhi, paňňá) - na tom není ani nejmenší zádrhel. Čistou, prozařující radost přináší už i částečné dosažení těchto kvalit. Je to nesnadná, někdy až heroická cesta, která ale dodává životu pocit smysluplnosti.

Přerozování někteří berou doslovně, jiní spíš symbolicky. Vlastně všichni na něj tak nějak věříme, ale zároveň celou tu ideu také tak trochu relativizujeme a odsouváme. Uvědomění a zvážení strasti nekonečného přerozování nás většinou neoslovuje tou měrou, jak tomu asi bylo v dávných dobách, kdy běžný život člověka byl vystaven mnohem větším nárazům ohrožení, nejistoty, strádání a bídy. Pro některé z nás jako kdyby celá ta idea „zakončování přerozování“ byla výrazem jakési životní nezvládnutosti a skleslosti. Zvlášť tady na Bodhipále: český ráj bez uvozovek! Vysoká atmosféra lesní prosluněné cesty, vůně pokosené trávy, voda z lesního pramene, žluté máslovky padají se stromu přímo do náruče: to jako máme tvrdě pracovat na tom se v tomhle již nikdy nenarodit? Nemyslel to pan Buddha vlastně tak nějak obráceně?

 

 

 

I když úklidová služba funguje na Bodhipále velmi pravidelně, přadláci pavouci stíhají ověšet kdekterý koutek svým tkalcovským uměním. Sedím si na zápraží ve večerním slunci a sleduji jak jeden okřídlený hmyz svým nepříliš koordinovaným letem spíš spadl než zaletěl do záchranné pavoučí sítě. Majitel sítě zřetelně zpozorněl a honem běžel tomu hmyzu něco pošeptat. Zajímavé, jak to na ten hmyz zapůsobilo. Ten se tak rozchechtal, že se svíjel, až se celá síť otřásala! Pavouk mu občas přišel pošeptat ještě nějaké další věci, tomu už se hmyz ale tolik nesmál a spíš se začal uklidňovat. Pavouk ho potom pečlivě přikryl svým vláknovím jak do spacáku a uložil ho na chvíli ke spánku poblíž vstupu do své vláknivé sluje. Když se hmyzu následkem jedu dostatečně rozložily vnitřnosti, pavouk si ho vysál. Božská příroda...

V průběhu dění se intenzivně zkouším vžít do situace toho hmyzu - - být tím hmyzem v celé jeho situaci naplno. Nakonec se mi to v představě jakž-takž daří. Zkouším se vžít do postoje a situace toho pavouka. I to se mi pak nakonec jakž-takž daří. Zkouším být oběma zároveň: silné zpřítomnění - trochu se otvírá poloha neduality.

 

 

Mettá a karuná (universální láska a soucítění) jsou krásné kvality. Jsou to polohy které nám mohou pomoci se propojit s hlubokými vrstvami naší vlastní bytosti i celého universa. Jsou-li ale kultivovány pouze jako polohy pocitového rozpětí, pouhá rozcitlivělost zvýší zároveň otevřenost k novým (odpovídajícně intenzívním) úrovním utrpení. Skutečnou hloubku a krásu tyto kvality dostanou teprve ve vyvážení s paralelní kultivací chápání, vhledu, vyrovnanosti a moudrosti.

 

 

 

 

 

 

Vidět za roh

 

 

 

Vynakládáme velké úsilí nevnímat celou skutečnost, vypouštět nepříjemné aspekty reality z našeho zorného úhlu. Výsledkem je pak laciná zasládlost polopravd: ta osvěžující procházka polní cestou za slunného rána - že jsem při tom zabil a smrtelně zranil stovky v trávě žijících bytostí, které tam teď ve smrtelných bolestech dokonávají - to se nám jaksi nehodí do obrazu. Kočička - Macíček si sladce vrní na pohovce - a že před půlhodinou utýral k smrti myš, nezbeda jeden - no jo, uklidíme to na kompost. Novorozeňátko - savec budula, je tak roztomilý. Že za sedmdesát let s 20ti procentní pravděpodobností umře hroznou smrtí na rakovinu - to jeho matce rozhodně připomínat nebudeme, ale naše paměť ("pamětlivost") by nás v těchto věcech neměla zcela opouštět.

Moudrost má mnoho úrovní. Není to tak, že by světská moudrost a ta duchovní měla opačný charakter. Mají odlišnou hloubku. Základem každé moudrosti je zkušenost a jisté poznání obecných zákonitostí: i dítě zmoudří, když se třikrát spálí o žhavá kamna.

Zralejší moudrost musí být navíc doprovázena uvolněním sebestřednosti. Egocentricita, způsobuje dalekosáhlé deformace při našem interpretování skutečnosti, způsobuje veliké zúžení a sevření mysli. Něco jako šedý a zelený zákal najednou. Ego je jako nenasytitelná "černá díra". Čím víc se toho do ní zřítí, tím bude vytvářet silnější gravitaci. Uvolnění sebestřednosti se projeví především hlubším pochopením sebe samého (= samé divení!), projeví se i vhledem do mezilidských vztahů a snadnějším chápáním zmatků světa.

Buddha ve skáleČím více jsme zakotveni v nadpojmové pravdě-skutečnosti, tím více se nacházíme v oblasti osvobození. Postupné poznávání sebe (= "ne-sebe"), pronikání iluzemi života a světa dává vyvstat svěží, uvolněné, intuitivní moudrosti. Moudrost vhledu se nenechá ovlivnit vzezřením povrchu a proniká víc do samotné podstaty jevů.

To, čemu se v rámci Buddhovi nauky říká moudrost (bhávaná-mayá-paňňá) nejsou ani tak nějaké vousaté výroky jako spíš pozice mysli, která se nejen osvobodila z ego-oslepnutí, ale navíc se ještě alespoň částečně vymanila z rozštěpenosti, kterou způsobuje plynutí času. - To si asi budeme muset trochu rozebrat, že? Takže dvakrát zhluboka nadechnout - zase to bude dost husté:

Z pohledu absolutní reality, čas není opravdu skutečný. Je to pojem, koncept, iluze - Nibbána je v podstatě bezčasová. Jen probíhající čas odděluje narození od smrti, mládí od stáří, rozvoj od degenerace, potěšení od skleslosti, radost od žalu, vznik od zániku. Lineárně plynoucí čas od sebe odděluje zrod, různá stádia průběhu a zánik. Ok?

 

Plynutí času štěpí plnou pravdu-skutečnost na duální polopravdy (..na čtvrťopravdy, setinopravdy...). Z těchto částečností a jednostranností naše vnímání pak vytváří svůj silně tendenční, překroucený obraz skutečnosti. Moudrost zde znamená důsledně pamatovat i na tu momentálně „odvrácenou stranu“ skutečnosti a tak alespoň částečně korigovat zmámení působené "probíháním" času. Vznik a zánik z duchovního pohledu jsou jen dvě strany jedné mince. Jak často říkám, aby mince platila, musí mít obě strany.

Znakem jak světské, tak i spirituální moudrosti je schopnost vystoupit z odbíhajícího času, získat jistý nadhled, a uvidět v prolnutí všechna stádia věcí a jevů zároveň. – Možná, že to zní trochu mysticky, ale v jisté míře to známe všichni z vlastního běžného života. Říkáme tomu zkušenost (empirie) a myslíme tím jistou znalost jak něco začínává, jak to probíhává a jak to končívává. Květina jako pupen – květina jako výhonek – květina jako poupě – květina jako květ – květina jako zrání semen – květina jako vysemenění – květina jako kompost.

Není bez zájmu, že původní význam pálijského slova sati (pozorné, registrující pozornosti), o kterém jsme mluvili v jednom z předcházejících článků, je právě „paměť“!

Ten, kdo u všech podstatných věcí si je v pozadí své mysli vědom všech stádií v jednu chvíli a vnímá úhrnný výraz té celé věci, o tom se v Buddhově nauce říká, že je moudrý. Jeho zaradování bude svěží, jemné a lehké, jeho žal - jestli vůbec nějaký - bude jemný a lehký, jeho životní postoj bude uvolněný a vyvážený. Kdo navíc prošel intenzivními formami Brahmavihár (mettá-karuná-muditá-upekkhá) bude mít sklon k vlídnosti a laskavosti. Nibbána každodenního života. Vidět pomíjivost, neúplnost všech manifestací a jevů Veškerenstva, vidět iluzi ega u sebe i ostatních - tomu se říká vhled a moudrost. Dospěje-li tento vývoj svého dovršení, říká se tomu ‚osvícení‘.

 

 

Polarita světa versus příjemný a nepříjemný život

 

 

Když v minulém roce jeden meditující odjížděl z Bodhipály, reflektovali jsme polaritou skutečnosti. Zamyšleně bilancoval: „Když shrnu všechnu radost a příjemné zážitky svého života a pak shrnu všechny negativní a bolestné zážitky a podtrhnu to, vyjde neutěšenost.“

Je v tom hluboká pravda, ale také nebezpečí nesprávného pojetí Buddhovi nauky. Toto si potřebujeme ujasnit.

Příjemného a nepříjemného se nám v životě dostává především v souladu s vlastní karmou. Kdo má vyloženě dobrou karmu, jeho bilance životních příjemných zážitků bude vysoce převyšovat ty nepříjemné - ale i tak pod tou čarou jako závěrečná bilance vyjde opět neutěšenost - tentokráte ale jiného, mnohem subtilnějšího charakteru.

Buddha neříkal, že by nepříjemné pocity v životě musely zásadně převyšovat ty příjemné. Ta univerzální neutěšenost, o které mluví první Vznešená pravda, tkví především v samé podstatě lidské (i jakékoliv jiné) existence v čase: podmíněnost, vznik a zánik, nestálost, nedokonalost, necelost, závislost, limitace, zrození a povinná smrt; ve spodnějších vrstvách existence navíc násilí, nemoci, nouze, zabíjení. Tam kde je „já“ a ego, zákonitě nalezneme i všechny druhy citové slepoty, bezohlednosti a vzájemného využívání, v oblasti zvířat dokonce částečně neodmyslitelnou obludnost vzájemného požírání - u lidí vlastně také! Život bez nějakého neblahého orámování neexistuje. Buddha zřetelně kritizuje i vysoké blažené sféry existence (i neexistence), protože nejsou žádným konečným řešením samsáry. I ten nejvznešenější a nejblaženější život bude mít nějaký ten tmavý rantlík. To, na co Buddha nejvíc poukazuje v první Vznešené pravdě, je právě tato neodmyslitelná základní neutěšenost jakéhokoliv typu života.

Proti příjemným pocitům, nejsou-li doprovázeny ulpěním (!), není v podstatě žádné námitky. Je ale dobré si uvědomit, že jich často dosahujeme pomocí strategie selektivního zapomínání a vytěsňování a pomocí odpojování citlivosti. Lidská mysl je v tomto směru nebývale dobře vybavena. Že příjemné pocity našeho života jsou mnohdy založeny na nepříjemných pocitech mnoha jiných bytostí jsme se naučili brát s pokrčením ramen: „Hele, dej rozmrazit kuře do mikrovlnky - mám hlad že začínám šilhat!“ Dojení většinu krav očividně baví, zato kradení medu včelám je evidentní lup. Existuje jistá evidence, že i rostliny mají svůj základní cit. Samotná podstata lidské i jiné existence je neodmyslitelně propojena s evidentním násilím, kořistnictvím a kradením. Není ustáleným zvykem divoké zvěře předávat své tělo lovcům, není mi známo, že by ryby samou radostí sami skákaly do podběráku. I dobytek se tupě brání násilí. Dítě nebývá ještě tak otupělé a při prvním pohledu na sele na rožni té ohavnosti dost dobře nemůže uvěřit. Obracejte to jak chcete - ale první Vznešená pravda je uvědomění si některých základních poloh života. Pro citlivou osobu životní bilance příjemných a nepříjemných pocitů může dát třeba i velmi pozitivní bilanci, nikdy ale nemůže vyznít „uspokojivě“. Stejný princip se týká celého Veškerenstva - samsáry. Ježíš mluví o „slzavém údolí“ - u lidí v mocenské pozici jsou to většinou slzy těch druhých.

 

 

 

 

 

 

 

 

Dobře se medituje na Bodhipále. Pavel nám napsal:

 

 

 

posílám Vám i celé Bodhipále mnoho úsměvů.Občas vzpomínám na pobyt na domečku. Ve vzpomínkách ale nechávám brouzdat mysl opravdu jen střídmě. Je kolem spousta, spousta krásných lidí, takže přítomnost je milejší než pouhé vzpomínky. Až se mě zdá, že je život nekonečná pohádka, kde dobro střídá zlo. A jak jste říkal i Vy - a já pomalu chápu - je dobré, abychom v takovém pocitu neusnuli. ...
... Jsem nesmírně šťastný, že jsem na pouti svým osobním příběhem potkal i Vás, a moc, moc děkuji za popostrčení. Snažím se dál kráčet a v tom mě pomáhají moji současní průvodci - Helenka, Péťa, Lída, Růženka a spousta dalších. Už teď za vás všechny moc děkuji. Ještě více to asi ocením s větším odstupem času.
Ještě jednou děkuji a posílám radost.


Pozdravuje Pavel

 

 

 

 

 

 

 

 

Deset Márových armád z pohledu psychologa

 

 

Sajadó U Pandita píše ve své knize: „Meditace může být vnímána jako válka mezi prospěšnými a neprospěšnými mentálními stavy. Na neprospěšné straně jsou síly mentálních nečistot kilesa, které se také nazývají "Deset armád Máry". V jazyce pálí Mára znamená vrah. Je personifikací síly, která zabijí ctnosti a taktéž bere i život. Jeho armády jsou připraveny zaútočit na každého meditujícího, snažily se porazit i Buddhu v noci jeho osvícení.

Toto jsou verše, které Buddha adresoval Márovi, tak jak jsou zaznamenány v Sutta Nipátě:

 

Smyslové požitky jsou tvojí první armádou,

druhá se nazývá nespokojenost,

třetí je hlad a žízeň,

čtvrtá je žádostivost.

Lenost a malátnost jsou pátou,

šestá se jmenuje strach,

sedmá je pochybnost,

ješitnost a nevděčnost jsou osmou,

zisk, sláva, čest a jakýkoliv věhlas neprávem získaný jsou devátou,

a kdokoliv vychvaluje sebe a znevažuje jiné padl za oběť armádě desáté.

To jsou Tvé armády Máro,

síly temnoty.

 

Ten, kdo není hrdinou je nemůže porazit, ale když je porazí, získá štěstí…..

K překonání sil temnoty v naší mysli máme léčivou sílu meditace satipatthána-vipassaná, která nám poskytuje meč všímavosti a stejně tak strategie pro útok a obranu. V případě Buddhy víme, kdo zvítězil. Která strana zvítězí nad tebou?....“

 

Z knihy Sayadaw U Pandity: „In This Very Life“ - The Liberation Teachings of the Buddha, Kandy, 1991

 

Nevím jak vy, ale já někdy mívám pocit, že Mára má armád ne deset, ale snad nekonečno. Sotva zjistíte, že jste ve vleku jednoho pokušení a podaří se vám se s ním s větší nebo menší ctí vypořádat, již číhá v záloze další. Chvílemi si připadáte jako uprostřed hořícího trávníku - jeden plamínek se vám podaří udusat a s uspokojením si vydechnete: "Tak teď už budu mít pokoj". Pak se ohlédnete a zjistíte, že mezitím již za vašimi zády plápolá stále silněji další plamen! Zdá se, že jedinou šancí je prostě uprostřed toho všeho stát se všímavou pozorností a hasit to, co právě hoří, co právě situace přinesla a to nejlépe jak umíme.

Zdá se, že náš laický život je skutečně tvrdou duchovní školou. Jsme vystaveni velkému množství podnětů a pokušení ze všech stran. Musíme plnit své povinnosti jak v rodině, tak i v práci. Je pravdou, že jedinec je zpravidla bytostí poměrně inteligentní a učenlivou, která, když se již několikrát dotkla rozžhavených kamen, se jich snad příště již dotýkati nebude. Ale nemusí tomu tak být vždy. Zvláště když jsme stále zavlékáni do rušného života, kde je někdy dost složité si udržet kontrolu nad situací. Čím více podnětů, tím je tu větší riziko, že se do té hry zamotáme a ztratíme se v ní. Skoro se to dá přirovnat k chůzi po hraně. Nesmíte uhnout ani na jednu, ani na druhou stranu, musíte být vždy teď a tady, ne někde u myšlenek a bolístek minulosti, nebo snů, plánů a snění o budoucnosti. Minulost už nezměníme a budoucnost ještě nepřišla. Jediný okamžik, na který máme vliv, je právě tato chvíle. Být neustále v přítomnosti a přitom jednat bez chtivosti, nenávisti a zaslepenosti - to není jednoduchý úkol.

Uvažuji o tom, co v životě vede ke klidu a k míru, k osvobození od utrpení. Není to tak jednoduché, najít na tuto otázku odpověď. A nemusí to být pro každého zcela stejné. Zpravidla je důležité se snažit žít dobrý a čestný život. Je to jednoduché a přitom tak složité - mít v sobě pohodu a klid a tu dávat (ne vnucovat) okolí, umět řešit své problémy, neshazovat vinu za své potíže na někoho dalšího, umět nést odpovědnost za svá rozhodnutí, umět efektivně pracovat, dotáhnout do konce, co bylo započato, nepoddávat se strachu a beznaději. Neunikat tehdy, když se před námi objeví zdánlivě snazší a lákavější cíl. Naučit se být spokojen s málem, nesnažit se být vždy první a nejlepší. Umět jednat nezištně, pracovat bez touhy po odměně a vykonat maximum pro dobrou věc, ačkoli mi za to nikdo nepoděkuji. Přitom se ale umět ubránit, když se děje bezpráví. Ale s klidem a s rozvahou, je-li to možné. Umět ustoupit v nepodstatném, ale obhájit si to důležité. Snadno se to řekne, hůře se to uskuteční. Vždyť v sobě nosíme tolik balastu zvyků, postojů, názorů a představ o tom, jak by měl život vypadat. Není asi správné, ani možné to prostě jenom nechat být. Je třeba poznat pravdu a pak podle toho žít svůj život. Pravda, která není žita, není ryzí, neovlivní ani život náš, ani naše okolí.

 

Dostal se mi do rukou článek z Financial Times o Světovém Ekonomickém Foru v Davosu. Došlo tam k panelové diskusi na téma jak bude vypadat ekonomické a pracovní prostředí v 21. století. Bylo popsáno takto: klíčem k úspěchu je přizpůsobit se nebo zemřít, pracovat 24 hodin denně odkudkoliv nebo zůstat navždy pozadu. Zdvihl se generální ředitel Sony America a řekl: "Nepřipadá vám to jako vize pekla? Zatímco tady všichni soutěžíme na život a na smrt, kdy budeme mít čas na rodinu, na sex, na knížky, na hudbu? Zastavte svět, chci vystoupit!". Co k tomu dodat? Kudy z toho bludného kruhu vede cesta ven? Lze Márovi uniknout, lze nad ním zvítězit? To je otázka pro každého z nás, pro náš vlastní život a naši praxi. Pro mne je tou cestou z koloběhu utrpení už po mnoho let duchovní práce na sobě, meditace, etika a snad chvílemi už někdy i moudrost, praxe Buddhova učení.

 

Irena

 

 

 

 

Kundalini

 

 

 

Jistá rizika související s intenzivní meditací nepřicházejí ani tak ze strany vipassaná, jako spíš ze strany silnějšího soustředění, které je ale neodmyslitelnou součástí celého procesu. Soustředění zprůzrační mysl a eventuální karmické obsahy – ať vítané nebo nevítané - se mohou zřetelněji projevit. V jisté míře mohou mít pak vliv i na jedincův denní život.

Ještě dynamičtěji, eventuelně i dramatičtěji může očistný proces probíhat, probudí-li se hadí síla Kundalini. Probudí-li se Kundalini předčasně do nepřipraveného, nevyčištěného systému, může dojít i ke komplikacím jak v meditaci tak i v civilním životě.

Chtěl bych zde zdůraznit, že meditace vhledu nechce mít s Kundalini nic společného, rozhodně neděláme nic k záměrnému probuzení nebo intenzifikaci takového procesu. Přesto ale, i při správně praktikované meditaci vhledu, samotná skutečnost hlubšího soustředění, může u některých lidí Kundalini trochu aktivovat. Kundalini bývá přirovnávána k „ohni“, který za normálních okolností proudí vším jako jemný vitalizující a osvěžující dech života. Není to žádný nepřítel vhledu, také ale procesu vhledu nikterak nenapomáhá. Říká se, že záměrné aktivizování Kundalini je směr vhodný pro skutečné spirituální atlety – slabší osoby by experimenty s hadí silou mohly plně převálcovat. Projevy Kundalini bývají tak „blízké“, že je bude velmi obtížné zahrnout do oblasti sati = „nevsakující se“ pozornosti. Jinými slovy, identifikace člověka s fenomény Kundalini bývá tak těsná, že klín sati, který má pomoci rozpojit ulpění, se tam těžko dostane. Kundalini dokáže zvláštním způsobem „vyboulit“ a trochu podivínsky posunout mentalitu člověka jak vítaným, tak i nevítaným směrem. Tyto procesy ale člověk nemá zcela pod vlastní kontrolou. Celý proces Kundalini se dá trochu utlumit – ale v dlouhodobém pohledu na věc to nedává velký smysl – věci se jen oddalují. Švédská internetová www.stránka Kundalini doporučuje v případě nežádoucích projevů se hlavně uzemnit: dlouhé procházky, eventuelně jogovat, kopat v zemi a pod, zaměstnat se prací v domácnosti, blízký kontakt s přírodou, chodit bos, v létě se přitisknout k silným stromům, snad i válet sudy, ale uvažuje i o přijímání těžké stravy a utišujících medikamentech. Mě se v takovém případě jeví spíš prospěšné žít duchovně vysoce čistě a uspořádaně. Projevy Kundalini jsou mnohem častější fenomén v životech lidí, než se normálně usuzuje. Jen malý podíl případů Kundalini je aktivován v lidech meditací. Když má někdo v sobě dispozici k tomuto procesu, každý hlubší otřes nebo zážitek může hadí sílu probudit: zamilovanost, porod, droga, trauma, spontánní zážitky.... Podle mé zkušenosti nejvíc Kundalini aktivují řízená dechová cvičení. Kdo se jimi delší dobu zabýval, měl by vstupovat do procesu intenzivní meditace s jistou opatrností. Kundalini, která se někdy projevuje v průběhu našich kursů meditace (například jako tlak, horkost, chlad, vibrace, tělo jako plné sodovky, přehnaná citlivost na zvuky, vůně-zápachy, světla, na přítomnost ostatních lidí, nespavost, bušení srdce, neschopnost komunikovat vnitřní prožitky, synchronicity, dojem vnímání myšlenek ostatních a tak) nebývá příliš silná ani příliš rušivá. (Samozřejmě, že člověk může mít tyto zážitky v meditaci i bez aktivované Kundalini.) Projevy Kundalíni v souvislosti s meditací vhledu mívají povětšině spíš obecně pozitivní charakter. (Na téma Kundalini existuje již i v češtině velmi dobrá, informující literatura.)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Shrine na staré Bodhipále



 

Foto na titulní straně: Odpolední čaj na Bodhipále