Lotusy

 

Dhamma Centrum

 

BODHIPALA

 

 

 

 

únor 2002

 

 

 

 

 

aždý duchovní systém je vlastně cesta. Cesta k hlubší realizaci, cesta z povrchu k pravdě a podstatě.
Co nás k duchovním systémům přivádí je vnitřní hlas – intuitivní volání po něčem víc skutečném a víc pravdivějším než je tento náš popletený, lidský svět.
Není to jen hlas mysli, není to jen hlas srdce.
Je to ještě hlouběji v každé bytosti, - za úrovní pojmů a pocitů.


- - - - -

Jeden mnich se mě ptal, co vlastně učím. Odpověď byla jasná: „Dozajista to, na čem sám pracuji:
1) Kultivovat svoji mysl
2) Kultivovat své srdce
3) a pak jít za to obojí a vstoupit do nepodmíněného.“
V řeči polopatistické:
1) čisti svoji mysl od negativních reakcí, rozvíjej hlubší duchovní chápání, moudrost a poznání
2) čisti své pocity a emoce, rozvíjej citlivě intuitivní stránku své bytosti
(je velice nutné často inspirovat jak mysl tak i cit. Pracuj na tom až do duchovní jemnosti a síly)
3) ale nezůstaň v předešlých dvou oblastech vývoje donekonečna viset a nepovažuj je za skutečný cíl. Neztrať se ve spleti událostí a tlaků světa, ale neztrať se ani v ušlechtilých záměrech. Čím dál pokročíš ve vývoji Dhammy, tím neodvislejší budeš od obojího a vysoké duchovní úrovně netušené volnosti se ti stanou přístupné. Praktikuj meditaci soustředění, otevření a vhledu, realizuj stupně Osvícení.

 

lesHodně jsme toho již probrali tady na stránkách Okružníků – na řadu snad přišly již všechny stěžejní témata Dhammy, - a stejně se vždycky najde něco, kde je možné rozšířit obzor, prohloubit praxi, vyvážit postoj nebo posílit naše rozhodnutí.

- - - - -

Švýcarská Dhammapala, kde momentálně přebývám,  je teď v „zimním zatažení“, probíhá tříměsíční období meditace. Je nás tu pár: 6 mnichů, anagarika Robert a 3 dlouhodobí návštěvníci, kteří připravují dopolední jídlo. Celá odpoledne a večery pak mají pro sebe volná. „Ušlechtilé mlčení“ zde není nějak speciálně vyhlášeno - ani to není potřeba. Stejně zde nikdo moc nemluví. Dost se sedí – většinou na vlastních pokojích, chodí se na procházky, ale hodně je tu i prostého spočinutí.

Šel jsem si pro něco do knihovny – ta je nahoře, hned vedle meditační místnosti. Ze zšeřelé chodby skleněnými dveřmi vidím až dopředu k oltáři. Chvíli se dívám na mladou osobu – jedna z těch, co nás tady podporují - pokleklou úplně vpředu u Buddhy – jen tak, jen oni dvá spolu. Necítil jsem tam žádné myšlenky ani vnitřní rozhovor, jen jisté velké přirozené spočinutí v mentálním prostoru nesmírně krásného a jemného vnitřního míru a velkého srovnání.

Vybavte si občas tento obraz ve vlastní  praxi, ve vlastním  přístupu k meditaci.

 

 

Intenzivní meditační metody mají svoje veliké opodstatnění a přednosti. Svou soustavností a intenzitou uvedou v meditujícím do pohybu mnohé. I procesy čištění, které by se jinak sotva daly aktivovat. Proto to „ušlechtilé mlčení“ na kurzech, opuštění všeho co není nutné, co nesouvisí s meditací, vypuštění všeho, co mysl oslabuje a rozptyluje. proto to posilování mysli opakovaným zaměřením na neutrální meditační objekt. Takový kurs je jak meditační papiňák: natvrdlé ego v papiňáku rychleji změkne; sjednocená mysl začne pojímat víc skutečnosti, začne vnímat jasněji a přesněji, začne chápat, začne prohlédat, vidí čím dál jasněji – najednou ví !

 

 

 

ilustrace: "Odchod Bodhisatty do bezdomoví"Hmm, výborné scenário pro meditační „zátah“, není-liž pravda, Ale cesta Dhammy - tak jak se opravdu v životě vyskytuje - ta bývá mnohem komplexnější. Je to spíš graduální vývoj a „zrání“ na mnoha úrovních.

V intenzivní praxi meditace je někdy docela na místě také „pořádně zabrat“. (Extrémě výjimečně by se dokonce nalezlo opodstatnění i pro to, co jsem jednou označil jako „meditační buldozer“ – jako ta velká mašina co rozhrnuje závěje starého špinavého sněhu (mentálních znečištění) na obě strany jen to lítá - a jede vpřed a jede vpřed – něco takového ale v praxi meditace smíme použít jen extrémně výjimečně!) Ale – a teď to přijde -  někdy na intenzivních kurzech meditace dostávám dojem, že s celou tou správnou snahou, systematičností a rozhodností jakoby meditující úplně zapomněli právě na ty živné a živoucí polohy meditace, kdy mysl jakoby sama ustoupí, pojme sama sebe - a otevře se skutečným květům křehké krásy vnitřního míru, jemňounké svěžesti, radosti, vláčnosti, neuvěřitelného uvolnění a souznění - jako kdyby se to v meditaci snad ani nesmělo nebo neslušelo!!! Pozor na to, aby jste při úpěnlivém hledání stromů v lese nezabloudili!

 

O tom jsem Vám chtěl tady tentokrát povídat.

 

 

 

 

 

 

 

No ale dál: krásné prožitky jako takové – i když nám mohou velmi pomoci - nejsou skutečným cílem – vše, co je pomíjivé nemůže být skutečným cílem duchovní cesty.

Těch krásných stavů mysli je na cestě meditace přinejmenším tolik druhů, jako těch obtížných. Z pohledu celkového vývoje bytosti tyto zážitky většinou nemívají tak podstatný význam, jak se nám může v ten moment zdát. Rozhodně je ale smysluplné občasné zážitky hlubšího „zahojení“ dobře registrovat. Někdy je také prospěšné je opět a opět vědomě navozovat - to aby se získaná úroveň vědomí stala víc a víc naší normální životní platformou. Ale pozor: podobně jako v umění i ve spiritualitě existuje kýč – jakási laciná sladkost bez skutečné hodnoty. Lidé, kteří pěstují meditaci aniž by se skutečně zajímali o hlubší bytostný vývoj jsou dobří kandidáti takovéto povrchnosti. A také amatéři duchovní cesty často nedosahují žádoucího formátu.

Druhá skutečnost, na kterou bych u inspirativních zážitků chtěl upozornit, je tendence k přecenění jejich významu a ulpění na příjemném pocitu.

Vybaveni touto dvojí znalostí se nemusíte bát čas od času i záměrně vstoupit a cvičit krásné, odlehčené stavy mysli. Zachovejte si ale při tom v mysli vědomí, že to samozřejmě není celá praxe. Práce na mentálních a karmických znečistění a s tím někdy spojené velmi obtížné mentální stavy jsou pro skutečný rozvoj a prohloubení našeho života stejně důležité anebo dokonce ještě důležitější.

Nejen ve světské, nýbrž i v duchovní oblasti jde nakonec o dosažení hlubokého štěstí. Dbejme ale na to, abychom byli orientováni na štěstí skutečně význačné kvality a ne na nějakou spirituální módní vlnu.

Někdy se mysl jenom uklidní a je nám hezky. Výborně. Necháme to volně přijít, necháme to volně odeznít, když ten stav končí. Někdy se podaří rozvázat nějaký karmický zádrhel a mysl vstoupí do nebývalých uvolnění různých intenzit. Velmi dobře - ale neulpět na pocitu. Mentální polohy přicházejí a odcházejí, to je normální. Někdy se probudí jemná radost vnitřní čistoty – překrásná věc když přichází; ať zůstane krásná i když odchází. Svým způsobem ještě silnější mohou být zážitky různých meditačních vnorů – až je někdy těžké na nich neulpět! Ale skutečnými zkušenými znalci bývá vždy nejvýše ceněno štěstí poznání, odpoutání a vhledu. V průběhu cesty ho zase nebývá tolik, cítím se povinen zahlásit.  Ale dotkne-li se vědomí člověka nějakých skutečně podstatných rovin osvobození – to už pak není o čem diskutovat.

 

Mám tu vypůjčenou knihu „Milarepa“, kterou do češtiny převedl pan Eduard Tomáš. Tibetský Buddhismus je trochu jiná nauka než ta původní Buddhova, ale v dramatickém životním příběhu Mily Töpagy (= Milarepy) je obsažena symbolika duchovní cesty tak silně a z tolika stran, že tuto krásnou knihu mohu jen doporučit. Zvláště těm, kteří si na meditačním kurzu stěžují na nedostatečně teplou polévku. A také těm, kteří, když se přednes Dhammy dotkne jejich ega tak odcházejí. Guru Marpa Překladatel zacházel s Töpagou tak „hrubě“ a „bezcitně“, že Töpaga po více jak 10ti letech došel na pokraj sebevraždy – vlastně ne na pokraj, ale ke skutečné sebevraždě. Marpovi se jen tak tak podařilo Töpagu zachránit. Ale i potom později Milarepa pokračoval v nebývale náročné praxi v  jeskyních tibetských hor, celý rok jen s polévkou z kopřiv... – povídejte mi něco o vaší duchovní cestě...

 

Dnes učitelé na Západě málokdy záměrně dohání žáky do strasti a zoufalství, jak se to odehrálo mezi Marpou a Milarepou. Výjimečně snad trochu v klášterech. V principu, dnešní lidé na duchovní cestě jsou povětšině tak slabí, že by odpadli již dávno před tím, než by se dostavil nějaký pozitivní účinek z poznání vlastních nečistot a ulpělostí.

Situace současného duchovna ale není zase tak beznadějná, jak by se možná po přečtení „Milarepy“ mohlo na první pohled zdát. Ten kdo opravdu zarezonoval s nějakou naukou nebo zažil nějaký hlubší spirituální dotek se ocitá na duchovní cestě  -  ať formálně praktikuje nebo nepraktikuje. Jeho „vyšší Já“ (= pouhé symbolické označení jistých vyšších principů Veškerenstva)  dotyčnému začne jakoby svlékat jeho karmický „rolák“ (místy jakoby z rezatých drátů pletený) přes hlavu – tím „rolákem“ myslím vlastní karmický materiál, karmické zátěže a znečištění. V životě to znamená, že se věci pro dotyčného začnou dít a odehrávat víc jak kdy předtím – až je to někdy k zbláznění!  Jen nefňukat, že člověk ztrácí ta nejlepší léta – vždyť ty nejlepší léta jsou právě na to! A všichni víme jak neočekávaně a netušeně se scenário života dokáže otočit: k horšímu i k lepšímu...

O to víc pak tady platí princip dvojí možnosti: buďto na události a „nepřízeň osudu“ jen spílat a slepě reagovat (eventuelně se tím vším nechat lítostivě převálcovat) - a takovým nemoudrým postojem vytvářet novou, velice obdobnou karmu stále dokola,  anebo cvičit jasnou pozornost, toleranci, výdrž, moudrost a uvědomění bez automatického reagování – a nechat tak neblahou karmu slábnout, až nakonec jednotlivé karmické „žíly“ dojdou svého konce.

 

 

 

 

 

 

 

 

Trochu jsem se zapovídal. Protentokrát by to stačilo. Jsou tu ještě mnohá další sdělení – většinou praktického charakteru – která jsem chtěl zmínit.

Jako první, poznámka k přiloženému článku „Tři dimenze našeho života“: Jsem si vědom, že to není čtení pro každého a že mnohým z vás to celkem nic neřekne. Na druhé straně vím, že pro některé z vás to bude dost důležité pozastavení. Co tím chci říct: jestli se vám to bude zdát nějaké moc divné, neváhejte to odložit ke starým novinám...

 

 

 

 

 

 

lesTaké bych zde chtěl vyslovit veřejné ocenění všem, kteří v minulém roce podpořili naši činnost finančními dary. Dalekosáhle jsme na tuto podporu odkázáni, I když kurzy meditace většinou vykazují pozitivní bilanci, přesto - pokud to jen trochu bude možné - nechceme na provoz a režii skupiny „vydělávat“ zvýšenou cenou kurzovného.

Jeden dárce významného obnosu v minulém roce si přál vědět, jak bude jeho daru použito. To bohužel není dost dobře možné v konkrétním případě předem naplánovat ani dodatečně vystopovat. Mangala a Bodhipála mají separátní účetnictví a různá bankovní konta, ale v rámci skupin je na konci roku vždy jen jeden souhrn, jeden finanční zůstatek, se kterým se přechází do dalšího roku a ze kterého se financují další aktivity. Zatím jsme se po všechny ty roky nějak drželi nad vodou – to hlavně kvůli tomu, že se vždycky našli obětaví lidé, kteří se chopili nějakého úkolu aniž by za odevzdanou práci požadovali honorář. A to je princip, který se v Buddhově nauce praktikuje již od počátku -  a je to tak krásné, tak to opravdu chceme dělat dál. Na druhou stranu se snažíme udržet zdravou finanční situaci, aby činnost skupiny nebyla ochromena finanční nemohoucností. Kdyby se sešlo trochu víc peněz na kontě, asi první věcí, kterou bychom zavedli, by byla možnost slevy kurzovného pro ty, kteří na to opravdu nemají.

Jinak ale platí: Bodhipála nechce do finančních záležitostí investovat příliš mnoho energie. To by pak nezbylo na to podstatné.

 

 

 

Přeji hezký rok

               Ashin Ottama